Naše generace nakupuje. A nakupuje i to, co nepotřebuje, přičemž se snaží utratit co nejméně peněz za co nejvíce věcí. Tím hraje do noty obrovským firmám spolu se kterými ruku v ruce prohlubuje naši současnou konzumní společnost.
Asi jste už pochopili, že dnes bude článek o problému současné fast fashion a o důležitosti existence jejího protipólu – sustainable fashion / udržitelné módy. O problém fast X sustainable fashion se zajímám asi dva roky a zhruba stejně dlouho vám o tom plánuju psát spousty článků. Během tý doby jsem poznala různé projekty a značky, změnila svůj přístup k nakupování a napsala maturitní práci "Udržitelná móda v ČR". (+ články: sustainability | tipy na udržitelné vánoční dárky | nové, ale udržitelné oblečení)
Nedokážu si představit, že bych nacpala všechno do jednoho článku, takže budu psát na tohle téma takový příběh na pokračování.. V tomto dílu 01 se budu věnovat základním faktům, protože ty jsou podle mě tím klíčem k pochopení celýho problému. Až po nich se budu věnovat udržitelným značkám a dalším konkrétním způsobům sustainable fashion.
Současný módní průmysl funguje převážně způsobem takzvané Fast Fashion, rychlé módy, která je navrhovaná v Evropě a Americe, masově produkovaná v zemích třetího světa a následně distribuovaná kolem celé zeměkoule. V českých pobočkách nadnárodních řetězců, jako H&M, Zara nebo Mango, kupujeme stejné šaty jako zákazníci v Americe, Francii nebo v Číně. Stojí pár stovek a jejich kvalita a design nám poslouží maximálně půl roku. Jsou totiž ušité podle krátkodechých masových trendů a při jejich výrobě se nepočítá s tím, že by nám měly vydržet více než jednu sezonu. Kromě toho, že je z velké části šijí dělnice v pro nás nemyslitelných podmínkách, jejich výroba znečišťuje životní prostředí a spotřebovává velké množství přírodních zdrojů, od vody až po fosilní paliva. Je to dané nejen způsobem výroby, ale i tím, že tyto oděvy za zákazníky běžně cestují v lodních kontejnerech přes půl světa.(1) Oděvní průmysl je v celosvětovém měřítku druhým nejšpinavějším odvětvím ekonomiky. Naše obrovská spotřeba oblečení vynáší módním firmám ročně 3 biliony dolarů s tím, že průměrné náklady na výrobu bot jsou 10 dolarů a jejich prodejní cena je 160 dolarů. Nízká cena nákladů je podmíněna lokací výroby, jež je nejčastěji Asie. Zde je oblečení vyráběno bez důsledných kontrol, pro výrobu se využívají nekvalitní materiály z neudržitelných zdrojů a nebezpečné chemikálie. Zaměstnanci dostávají mzdy pod hranicí chudoby, jejich bezpečnost ani pojištění není zajištěno a na dovolenou nemají nárok.(2) (citace z mojí maturitní práce, zdroj 1, zdroj 2)
Nejdůležitější je si uvědomit, že jde o globální problém zahrnující porušování ekologických i etických pravidel. Jde o ničení přírody (vč. umírání zvířat, co v ní žijí), vykořisťování dospělých lidí i dětí a neskutečný bohatství několika majitelů největších módních značek.
Nedokážu si představit, že bych nacpala všechno do jednoho článku, takže budu psát na tohle téma takový příběh na pokračování.. V tomto dílu 01 se budu věnovat základním faktům, protože ty jsou podle mě tím klíčem k pochopení celýho problému. Až po nich se budu věnovat udržitelným značkám a dalším konkrétním způsobům sustainable fashion.
Současný módní průmysl funguje převážně způsobem takzvané Fast Fashion, rychlé módy, která je navrhovaná v Evropě a Americe, masově produkovaná v zemích třetího světa a následně distribuovaná kolem celé zeměkoule. V českých pobočkách nadnárodních řetězců, jako H&M, Zara nebo Mango, kupujeme stejné šaty jako zákazníci v Americe, Francii nebo v Číně. Stojí pár stovek a jejich kvalita a design nám poslouží maximálně půl roku. Jsou totiž ušité podle krátkodechých masových trendů a při jejich výrobě se nepočítá s tím, že by nám měly vydržet více než jednu sezonu. Kromě toho, že je z velké části šijí dělnice v pro nás nemyslitelných podmínkách, jejich výroba znečišťuje životní prostředí a spotřebovává velké množství přírodních zdrojů, od vody až po fosilní paliva. Je to dané nejen způsobem výroby, ale i tím, že tyto oděvy za zákazníky běžně cestují v lodních kontejnerech přes půl světa.(1) Oděvní průmysl je v celosvětovém měřítku druhým nejšpinavějším odvětvím ekonomiky. Naše obrovská spotřeba oblečení vynáší módním firmám ročně 3 biliony dolarů s tím, že průměrné náklady na výrobu bot jsou 10 dolarů a jejich prodejní cena je 160 dolarů. Nízká cena nákladů je podmíněna lokací výroby, jež je nejčastěji Asie. Zde je oblečení vyráběno bez důsledných kontrol, pro výrobu se využívají nekvalitní materiály z neudržitelných zdrojů a nebezpečné chemikálie. Zaměstnanci dostávají mzdy pod hranicí chudoby, jejich bezpečnost ani pojištění není zajištěno a na dovolenou nemají nárok.(2) (citace z mojí maturitní práce, zdroj 1, zdroj 2)
Nejdůležitější je si uvědomit, že jde o globální problém zahrnující porušování ekologických i etických pravidel. Jde o ničení přírody (vč. umírání zvířat, co v ní žijí), vykořisťování dospělých lidí i dětí a neskutečný bohatství několika majitelů největších módních značek.
Asi vás napadne – hm, to je dost blbý, ale co já s tím udělám?
Jako jednotlivci jen těžko dokážeme něco změnit, ale právě to rozhodnutí NEBÝT SOUČÁSTÍ PROBLÉMU, ALE ŘEŠENÍ musí proběhnout v hlavě každýho z nás. A tak můžeme společně snížit nekonečnou touhu po novém "trendy" oblečení, hledat alternativní způsoby oblékání a snažit se přinutit oděvní firmy ke zlepšení podmínek ve výrobním procesu.
Jako jednotlivci jen těžko dokážeme něco změnit, ale právě to rozhodnutí NEBÝT SOUČÁSTÍ PROBLÉMU, ALE ŘEŠENÍ musí proběhnout v hlavě každýho z nás. A tak můžeme společně snížit nekonečnou touhu po novém "trendy" oblečení, hledat alternativní způsoby oblékání a snažit se přinutit oděvní firmy ke zlepšení podmínek ve výrobním procesu.
p.s. pokud jste neviděli, tak rozhodně doporučuju reality show Sweatshop: Deadly fashion - 3 blogeři z Norska jsou vysláni do Kambodži, kde vše zažívají na vlastní kůži (bohužel je pravděpodobně realita ještě horší, protože do mnoha továren je ani nepustili)
Ta reality show je opravdu skvělá, něco takového by rozhodně měli vysílat i u nás v televizi, aby se info o tomhle problému dostalo do širší veřejnosti. Bohužel si myslím, vzhledem ke každosezonnímu šílenství v zaře, mangu nebo právě hmku, že většina lidí dá přednost levnému nekvalitnímu zboží. Ale je super, že o tom píše čím dál tím víc blogerek, těším se na další díl. Jsi skvělá
OdpovědětVymazat- já to pořád říkám. anička na hrad !
OdpovědětVymazatsuper článek, určitě budu číst i ty další! Já se o to snažím taky více zajímat, ale spíš jsem v té fázi, že o tom něco docela vím, rozhodně nějak přehnaně nenakupuju, ale hodily by se mi třeba nějaké ty tipy na ty značky nebo něco podobného, tak se těším na další články. A taky mrknu na tu show, já jsem viděla jen dokument True Cost.
OdpovědětVymazatYoung, wild and free
dekuji za tento článek a teším se na další!
OdpovědětVymazatSkvělý článek a těším se na další. Sice nejsem nákupní maniak a vždy se snažím koupit si jen to, co opravdu potřebuji. Každopádně jsem se rozhodla, že nejlepším řešením bude šít si vlastní oblečení nebo recyklovat. :) Nikdo by asi neměl mít dobrý pocit po nákupu v nějakém řetězci. Snad se článek dostane do povědomí více lidí.
OdpovědětVymazatMilá Aničko,
OdpovědětVymazatsuper článek. Těším se na další z této problematiky. Rovněž pomalu přecházím na sustainable fashion a snažím se i o šití, přešívání a tak.. Je skvělé, že spousta lidí si tento problém uvědomuje a snaží se udělat něco pro opak.
Ať se daří. S pozdravem Martina J.